Dneska jsem byla v Motole za bývalýma kolegyněma z neurologie. Potkala jsem tam i spoustu dalších lidí, kteří byli u mýho fyzioterapeutího zrodu. Zrovna tam měli státnice a mně se cestou domů vybavilo všechno, co jsem tam prožila.
Jak jsem se skoro omylem přihlásila na tenhle obor – práce s lidma – super, žádná krev – super, není to tolik šprtáni jako na medicíně – super.
Jak jsem den před ústními pohovory četla rozsáhlou úvahu o eutanázii a druhý den si tohle téma vytáhla.
Jak jsem byla šťastná, že se ten nepříjemný pán, který se mi za celou dobu ani nepodíval do očí (omlouvám se pane profesore, byla jsem Vás neznalá), nezeptal na to, co je to fyzioterapie… protože kdybych mu to řekla, tak by se mu asi protočily ty jinam koukající panenky.
Po bakaláři jsem nerozuměla ničemu. Měla jsem trochu informací o těle, trochu praxe, ale spojit to, co bylo v hlavě s tím, co jsem viděla, mi nešlo. Pán Bůh to věděl a dalším zázrakem se dvojkařka, spíš trojkařka a lemplice dostala na magisterský studium. Měla jsem dva roky navíc, abych pochopila. Měli jsme spoustu super přednášek a kurzů. Vojtovka v Olomouci nebo ty vinárny tam nebo to byla samotná Olomouc?? mě ohromily. Vlastně mě ohromila neurologie – ty drátky do mozku a to provázání s tělem.
Po státnicích jsem začala v Motole na neurologii pracovat. Půl úvazek tam a půl na ambulanci. Hezký dva roky. Doufala jsem, že už budu všechno konečně umět, podívám se, uvidim, udělám a vyléčím. Jenže já ani neviděla, necítila a tak jsem jen dělala a občas vyléčila. Jenže léčila jsem svým umem, tou pozorností nebo ty léky léčily nebo se léčil pacient sám? Chtěla jsem se od někoho učit, protože fyzioterapie je přece řemeslo. Ale měla jsem strach, že někdo zjistí, co mám v hlavě. Popravdě jsem tam měla spíš chlapy než symptomatologii herniace v různých etážích Cp nebo Lp. Styděla jsem se za to. Všichni mě chválili, ale mé já spokojené nebylo. Chtěla jsem být Kolář nebo Bitnar a chtěla jsem umět mobilizovat, protože to přeci dobrý fyzioterapeut umí. Kurz mobilizací u Poděbradských byl skvělý, ale mobilizace jsem pak v praxi opět nedělala.
Pacienty jsem léčila od krku, od pánve, od plosek a světe div se, bylo pořád slušné procento vyléčených a nějaké těch nevyléčených. Z venku supr, ale vevnitř zmatek. Přišla opět otázka, jestli léčím metodama, pozorností, záměrem nebo láskou? Já chtěla léčit znalostma, protože tak to dělal můj guru. Intuice mi byla málo. Navíc jsem byla paní magistra a ta musí vědět, nemůže čarovat. A pak mi úplnou náhodou kamarád řekl o škole čínský medicíny, a protože to byl kamarád, který znal, pan doktor, tak jsem usoudila, že to nejsou čáry a já můžu. Věděla jsem, že to je to ono, ale nevěděla jsem, co s tím, protože přednášky mě zoufale nebavily. Zkusila jsem jinou školu a ta byla úžasná, ale učit se 150 bylin čínsky, česky a latinsky, na to moje hlava nebyla. Radši jsem cvičila qi gong a jógu nebo se hrabala ve svých emocích a svém nitru. Až jsem se přes imaginace a meditace dohrabala k psychosomatice. Tam to začalo konečně secvakávat až to zacvaklo. Čínská medicína, fyzioterapie, jóga a psychosomatika je teď můj život, moje vášeň. Intuice i rozum se tam kloubí a já jsem vnitřně spokojená a snad i moji pacienti. Vlastně dělám skoro to samé co dřív, ale konečne vím, co dělám nebo si to alespoň myslím.
Prošla jsem dlouhou cestu, plnou zdánlivě slepých a zoufale tmavých uliček, jejichž zákoutí mi ale vždycky daly něco, co jsem pak potřebovala. Zní to asi divně, ale jsem ráda za každýho nepříjemnýho učitele a pacienta, za každou nepovednou zkoušku, za blbou náladu, za obdiv, který mám k těm, co umí mobilizovat, za svou neschopnost mobilizovat a vidět souvislosti v pohybovém aparátu, za zjištění, že to umět nemusím a přesto můžu plnohodnotně žít. Jsem vděčná za zjištění, že možná jsem jen vysokoškolsky vzdělaná masérka, ale dělám to, co jde mně, Lucii, a tak si tak klidně nechávám říkat. „Lucinka“ je fajn jméno …. a profese.
