Pro mnoho lidí je Žítková neznámá. Možná kdyby hodně lovili v paměti, vylovili by zapadlou vzpomínku na román Žítkovské bohyně. Ženy, které žily v Bílých Karpatech v rozlehlé vesničce Žítková a tak trochu ovládaly přírodní síly.
Na Žítkovou jsem se letos v červnu vydala se skupinou dalších žen na kurz Katy Sachari Juřenčákové Práce se stíny.
Chci si na tyhle výjimečné dny uchovat vzpomínku, protože to bylo jako sen. Jako hořkosladký lucidní sen. Opravdové zanoření do zapomenutých koutů nevědomí. Žítková a chalupa Bětky a Petra Kohoutových byla pro tuhle práci jako stvořené. V extrémně horkých dnech poskytovala stín. Zůstat v něm bylo to nejlepší, co se v 38 stupních dalo udělat.
Žítková mě lákala už roky. Myslím, že od té chvíle, co jsem přečetla zmíněný román Kateřiny Tučkové. No a stejně tak jsem to měla s Katy. Teda ne úplně stejně. Líbilo se mi, o čem mluví a píše na svém webu. Byla dál v odvaze pojmenovat některé věci, ale vše mi od ní dávalo smysl. Vzbuzovala ve mně důvěru a měla jsem pocit, že je dostatečně vyfičená a zároveň uzemněná. Protože na výlet do podzemí se zdatná průvodkyně fakt hodí. Zdálo se, že je vše dokonalé. Trochu mě stresovalo, že se mi vždy v červnu vracejí mé neklidné noci. Ale zas mi přišlo dobré, že to, co mě provází už nějakých 12 let -poslední 4 roky už jen jako lehká vzpomínka – je zrovna aktivní a přístupné k nahlédnutí.
Katy asi týden před Žítkovou na fb napsala, že letos je méně účastnic a že je ještě pár volných míst. No kdyby to nebyla Katy, podezírala bych ji z výborného marketingového tahu. Malé množství lidí pro hlubokou práci na Žítkové? Tak to chci. Manžel asi ucítil, jak důležité to pro mě je a kývnul na čtyři intenzivní dny s jedním dvouletým prsomilcem a skoro pětiletkou (jak se naše Barunka nedávno označila). Ohledně dětí a muže jsem byla klidná. Jsou spolu skvělí.
Pár dní před odjezdem Katy poslala email, že nás je asi 13! No to byl trochu šok. Zkoumala jsem emailové adresy, jestli někoho alespoň neznám a jedna z adres vypadala, jakože patří muži. Tak to ve mně hrklo podruhý. Věděla jsem, že pojede manžel Katy a bude se o nás starat, ale nějak mi na Žítkovou muž nepasoval, natož přímo do našeho kruhu. No nic, to zvládnu. Má to rozhodně význam, že jo.
Napsala jsem email s prosbou o spolujízdu, že bych raději neřídila, ale nikdo se neozval. Zvažovala jsem vlak. Jenže po posledním neúspěchu při cestě do Brna, kdy jsem se pokusila nastoupit do vlaku z péronu na opačné straně než se otevřely dveře, mi manžel doporučil, abych neriskovala MHD a jela autem. Napsala jsem nakonec holčině z Brna, která se ozvala, že nabízí spolujízdu, že bysme se mohly nějak zkoordinovat. Znělo mi to dobře. Část jízdy se svou hudbou a klídečkem a část přivykání na nového člověka. Pak se ale ozvala ještě jedna žena z Prahy. Domluvily jsme se, že přijede k nám a budeme pokračovat mým autem do Brna a tam přesedneme a pojedeme nakonec ve čtyřech na Žítkovou. Tak to by taky šlo. Postupná adaptace.
Jenže když jsme nasedly do auta a ujely sotva 200 metrů, ozvala se kontrolka tlaku v pneumatice. Bylo píchlé. Nechtělo se mi řídit, ale takhle jsem si to úplně zas nepředstavovala no. Ale nebylo zbytí. Musím 3 hodiny sedět a odpočívat. Tak jsem to přijala. Cesta utíkala fajn, popovídaly jsme si o všem možném i nemožném a v Brně se pak potkaly s dalšíma dvěma účastnicemi. Všechny jsme se shodly na tom, že nás nízký počet žen ve skupině nalákal a že teda nevíme, jaký to bude takhle. Ale měly jsme důvěru v Katy.
Krajina jižní Moravy je malebná, ale kopečky, které se začaly vynořovat s ubíhajícími kilometry na cestě k Bílým Karpatům, byly úplně nejvíc okouzlující. Jak to, že jsem tady ještě nebyla? Pospávala jsem tak napůl a poslouchala rozhovor, který probíhal mezi ženama. Hodně mě uklidnilo, že jsem kromě pár těžko srozumitelných brněnských výrazů slyšela řeč, kterou používám taky. Zaparkovaly jsme na kraji cesty a vydaly se směrem dolů k chalupě. Jak symbolické.
Chalupa vypadala jako z pohádky, jen se člověk chvíli rozhoduje ze které… a vlastně neví. Přivítal nás Pavel, Katyin manžel. My se pak porozhlédly uvnitř, abychom si našly místo na spaní. Dole dvě místnosti s dvěma až třemi postelemi a nahoře v podkroví matrace pro asi deset lidí. Ufff. Dýchej, už nebdíš celou noc. Už jsi dobrá. “Ale co když se mi úzkosti zas vrátí?” “To zvládneš. Máš dost nástrojů, jak s nimi pracovat. I tři probdělé noci dáš.” Tak jo.
Vybírám postel hned u schodů a doufám, že to bude fajn. Pavel uvařil polévku a já jsem po ochutnání málem přestala řešit jeho pohlaví. Ráno jsem mu ho odpustila definitivně, když z okénka vydával espressa, lunga a cappuccina se všemi na trhu dostupnými variantami mléka. A to všechno bez lednice.
Po večeři jsme měly uvítací rituál. Bylo to celé přirozené, bez velkých slov a gest. Uctily jsme všechny živly, které by nás mohly podpořit a to do tohle místa fakt sedělo. Obklopeni přírodou, lesy. Pár metrů od nás zurčící pramínek vody. Hezké napojení na přírodu. Zpívaly jsme vodě a já si tak trochu neplánovaně vystřihla skoro sólo písničky Voda, voděnka. Hlavou mi proběhla slova kamarádky ze skautu: “zpíváš dobře, ale moc nahlas” z období rané puberty.
Nenechala jsem se tentokrát zabrzdit. Už ne. Holky to unesou. A pochvala, že zpívám krásně, byla jako pohlazení. Myslím, že mě to tak trochu přemotivovalo zpívat nahlas i další večer u kytary. Ale věřím, že i tohle unesli všichni a můj z jedné tóniny do jiné tóniny skákající hlas nenarušil večerní dýchánek.
Hlas už prostě chtěl ven a já už se ho rozhodla nebrzdit.
Šli jsme spát. Úzkost se ohlásila, ale začala jsem ji jen sledovat, jak jsem zvyklá a zkoumat ji v břiše. Překvapilo mě, že najednou nebyla v břiše, ale byla u srdce. Srdce bylo sevřené… no možná sevřeně otevřené a možná nejvíc bolavé. Rozplakalo mě to. Rozplakalo mě kolik jsem toho ušla za poslední roky, a že jsem měla odvahu přijet sem a zase to celé otvírat a zkoumat. Přineslo mi to na chvíli klid.
Okna byla dokořán. Bylo překvapivé ticho. Dojalo mě, jak je to obyčejně hezké. V hlavě mi naskočilo Velká Matka nebo Pachamama a po nějaké hodině vděčnosti přetlačující se s občasnou obavou, co příjde další dny, jsem usnula.