Dneska mi došlo, že většinu článků píšu mezi jednou a třetí ráno. Podle orgánových hodin je to čas jater. A ta jsou prý – hodně zjednodušeně – buď nas*aný, nebo tvořivý. Tak jsem si oddechla. 😄
Jak jsem uspala probuzenou kundaliní a zjistila, že je někdy největší duchovní praxí dát si ve správný čas správnou dávku léků
Možná bych měla na začátek přiznat, že vlastně nevím, jestli byla moje kundaliní probuzená. O intenzivní zážitek ale šlo a řekla bych, že spadá do sekce ezo výletů pro otrlé.
V roce 2020 jsem procházela výcvikem Joga nidry v Praze. Byl to neuvěřitelně silný proces. Postupné noření do hlubin psyché.
Při třetím dni výcviku jsme praktikovaly jóga nidru s nádí šódhanou – střídavým nosním dechem. V jóga nidře se většinou stanovuje sankalpa neboli záměr a já si dala záměr být svobodná. Ano, zase to přání, kdy člověk vlastně netuší, co si přeje, a když to dostane, tak netuší, co s tím.
Viděla jsem letícího orla nad krajinou a záměr získal, stejně jako krajina pod okřídleným tvorem, zcela jiný rozměr. Při dlouhém dechovém cvičení bez zakrývání nosních dírek rukou (jen v představě) jsem začala cítit dva sloupce energie. Do toho přišel velký třes celého těla. Bylo to silné, ale šlo to zastavit.
Nechtěla jsem vypadat jako cvok, i když v téhle skupině by to bylo možná vyhodnoceno jinak. Zvlášť když jedna účastnice do Bohnic docházela jako terapeutka. Proces jsem odložila, až holky kromě průvodkyně odešly, a teprve potom jsem ho nechala proběhnout.
Posadilo mě to, tělo se chvělo a cítila jsem dva proudy energie jdoucí směrem vzhůru. Zaplétaly se do sebe. Překvapilo mě, že pak nepřišel pocit svobody, ale pocit, že jsem pes nebo vlk. A začala jsem vrčet. Nebo jsem spíš cítila grimasu vrčení. Trochu jsem to brzdila, abych nakonec průvodkyni třeba nepokousala.
Pak jsem začala samu sebe vnímat jako svůdkyni. V tu chvíli mě napadlo jen: „Kurňa, kolik je těch hříchů? Co to tady dělám?“ Popravdě pak přesně nevím, ale ocitla jsem se před Bohem nebo Ježíšem – nějak mi to tam splynulo v Jedno.
Přijala jsem požehnání a dala se do služby Bohu. Cítila jsem se dost výjimečná. Šla jsem pak na oběd s jedním kámošem mého racionálního bráchy, tak jsem se musela hodně držet, abych mu nepožehnala taky. Ale ustála jsem to.
No, takhle jsem si pár týdnů žila. Příběhy z tohohle tripu už jsou ale fakt pro nejotrlejší.
Vrátím se k hlavnímu tématu.
V mém případě se to pak trochu vymklo normalitě. Většina lidí něco dlouho buduje a pak o to strašně rychle přijde. Já se naopak vystřelila do vesmíru vcelku rychle a pád byl tak pozvolný, že jsem si ho všimla, až když jsem se smažila v pekle.
Postupně mě ovládly moje strachy. Sežraly mě zaživa.
Protože jsem nebyla pekelný nováček, věděla jsem naštěstí tak trochu, o čem bezesné noci jsou. Ale na tu intenzitu úzkosti mě předchozí zkušenosti nepřipravily. V nebi bylo super hezky, tady bylo super nehezky.
Nebyla jsem si jistá, jestli je to moje klasická úzkost s přídavkem, nebo se mi fakt něco probudilo.
Volala jsem svému kamarádovi, který je zkušený v branži ezo, a nezklamal. Dostala jsem kontakt na muže z Británie, který už několik let léčí svou nezbednou kundaliní. Psali jsme si a nabídl mi velmi drahé koučování v procesu usměrnění energie.
No, to se mi kundaliní ještě víc rozdivočela.
Měla jsem strach, že to je na celý život. Měla jsem strach, že už jsem zase v tom a nevím, jak z toho ven.
Rozhodla jsem se si pomoci kundaliní jógou. Když už kundaliní energie, tak přece kundaliní jóga, říkala jsem si. Místo úlevy se ale moje úzkost ještě prohloubila. V té době to pro mě nebyla ta správná volba, protože otevřela dveře tomu, co nás přesahuje a já tam viděla jen samé běsy.
Takže jsem se opět rozhodla pro léky. Protože ty na deprese nakonec vždycky nějak zabraly nebo minimálně nastartovaly návrat do normálu. Ale zaberou i na tu mou „kundaliní“? Není to pro farmaprůmysl příliš silný soupeř?
Tohle mi běhalo hlavou.
Nakonec jsem se rozhodla, že je to vlastně fuk, a zkusím se k tomu celému chovat jako vždycky.
První dny s léky byly strašné a já fakt ztrácela naději, že z toho vyváznu bez pobytu v ústavu. Hledala jsem pobyty v Holosu, jenže jsem si pořád nebyla jistá, jestli procházím spirituální krizí, nebo jen normálními úzkostmi. A bála jsem se, že by mi u vstupních dveří řekli, že jsem jen hysterka a ať jedu domů, a to bych neunesla.
Takže ještě zesílila moje víra v bílé pilulky.
Musela jsem začít užívat i Neurol. Prala jsem se se strachy z pohádkových obrazů a zároveň s těmi ze závislosti na lécích a obavou, že nezabere nic.
A tradá… pak přišla Renata.
Přála bych každému, kdo měl někdy splašenou kundaliní, aby ji potkal.
Renata je psychoterapeutka.
Vybalila jsem na ni svůj příběh s úzkostmi a opatrně jsem pootevřela i dveře do ezo světa. Neměla v kanceláři žádné ezo proprietky, tak jsem moc nechtěla riskovat.
Renata mě trpělivě vyslechla a pak mi řekla, že potřebuju režim. Ne, to není zkrácená verze příběhu. Opravdu řekla jen: “Režim.”
Jediné, co ji opravdu znepokojovalo, byl Neurol. To mě vlastně uklidnilo. Mě totiž děsilo daleko víc věcí.
Pojmenovala některé moje obavy úplně obyčejně, zemitě. A mně se na chvíli ulevilo.
Probraly jsme, kde bych mohla zpomalit, kde ubrat a jak se víc ukotvit. Udělala mi osobnostní profil a zjistila, že moje vnitřní dítě je až příliš zvědavé. Doporučila mi, abych ho na chvíli držela trochu zkrátka.
Sice jsem měla v hlavě, že až jí jednou povím všechno, co jsem za poslední čtyři měsíce prožila, doporučí něco úplně jiného než režim. Ale nechala jsem to být.
Byla jsem ráda, že nějaký dospělák se nebojí mého vnitřního světa, a nechtěla jsem samu sebe vyplašit tím, že by mi řekla, že s kundaliní nemá zkušenost, a že tohle už nepatří do její ordinace. Chtěla jsem chodit k ní, protože mě viděla a slyšela.
Jestli se moje kundaliní skutečně probudila, nebyl na ni ten správný čas. Nejdřív jsem potřebovala vytvořit dostatek bezpečí. Aby moje vnitřní dítě mohlo být v klidu.
Kundaliní tím pádem musela počkat na později.
Renato, moc vám děkuju. 😘
„Blbý dětství?” To vůbec. Měla jsem úplně normální. Jako každej. Žádný velký dramata.“
“Tak prima. Jak ses v tom dětství cítila?”
Tak nějak začalo moje první setkání s Kateřinou. Přišla jsem k ní, protože mě pořád ještě občas potrápily úzkosti, i když už jsem svýmu psychoanalytikovi vymluvila díru do hlavy.
Při prvním sezení jsem Kateřině odvyprávěla své bezproblémové dětství. Jak jsme s našima jezdili na prima dovolené. I když jsme neměli moc peněz, měli jsme všechno důležité. Máma se starala o teplé a vyvážené jídlo, oblečení, vzdělání i spirituální zázemí. Táta zase zajišťoval, aby byla sranda, naučil nás všechny sporty a spoustu praktických věcí do života.
Brácha se o mě staral ve školce, kam jsem nechtěla chodit, protože jsem se tam necítila dobře a na fotkách se tvářil, že jsem jeho milovaná ségra. Čertíci z očí mu ale koukali už tehdy.
“Tak proč ty úzkosti?”
„Jak ses cítila doma?“
„No… někdy to bylo náročný. Brácha byl trochu naštvaný, že jsem se narodila. Museli prý kvůli mně dát pryč rybičky. A že ty rybičky zrovna vyžadují hodně času. Často si ze mě dělal legraci a vymýšlel různé srandy. Brusle na šňůře. Dynamo. Zámek od kola kolem pasu… no bavil se dobře. Měl naštěstí všechno dobře vypočítaný. Matfyzák už v dětství, tutovej. Má sociální lalok trochu utlačený číslama.
„Takže to byla sranda?“
„No… já nevím. Kteří sourozenci se neperou? Já ho taky provokovala. Oba jsme v tom většinou byli namočení. Někdy jsem měla strach. Naši zrovna třeba nebyli doma, byli na zahradě. Ale jak říkám… v pohodě. Kdo to nezažil?“
„Vztekala ses?“
„To asi moc ne. Byla jsem spíš urážlivá.“
„A jak se u vás doma nakládalo se vztekem?“
„Máma mlčela, když byla naštvaná. Bylo obdivuhodný, jak dlouho to vydržela. Táta se pak víc snažil, takže asi funkční strategie, ne?”
„A táta?“
„Ten byl hodně pryč. Budoval autodílnu, stavěl karavan. Když už se rozčílil, stálo to za to. Ale to bylo snad jen dvakrát. A mě nikdy neuhodil. Byla jsem jeho holčička.“
„A co smutek? Jak se u vás projevoval?“
„Jestli někdo plakal? Táta ne. Máma… přemýšlím, jestli jsem ji někdy viděla plakat. Možná ano. Mlhavě si to vybavuju. Ale opravdu výjimečně.“
„A co ty? Jak to vypadalo, když jsi plakala?“
„Asi jako všude. Podívej, támhle je hezká kytička. Taková hezká holčička přece nebude plakat.“
Normálka.
„Takže ses vlastně moc nepotkávala s těmi nepříjemnými emocemi.“
„Já nevím. Doma jsme je samozřejmě měli. Jen naše rodiče nikdo nenaučil, co s nimi. Jejich rodiče prošli válkou. Tohle asi tehdy nebylo na pořadu dne.“
„Úzkost často souvisí s emocemi, které jsme si nemohli dovolit prožít. S těmi nepříjemnými. Z neprožité radosti se úzkosti většinou nerodí.“
„Dobře… ale proč až ve dvaceti osmi? To nedává smysl.“
„Tělo je geniální. Má spoustu kompenzačních a ochranných strategií. Jenže někdy se vyčerpají. Někdy se natolik vzdálíme sami sobě, že už to nejde udržet a celý systém se začne hroutit.“
“Takže to, že jsem chtěla dítě a svatbu a nedostala je, byla jen poslední tečka?”
“Možná.”
“Strašně jsem řešila, jestli od něj odejít. Bylo to pro mě příšerně těžké rozhodnutí.”
“Ještě mě napadá, že před vznikem úzkostí jsem chodila na imaginace, při jedné z nich jsem znovu prožila vlastní porod. Cvičila jsem čchi-kung, víc jsem se napojovala na tělo a poprvé se opravdu potkala se svým vztekem. To může souviset?“
„Tělo si toho pamatuje víc, než si myslíme. A někdy se od něj odpojíme právě proto, aby nás ochránilo před bolestí.“
„Takže to byl vlastně krok správným směrem? Znovu jsem navázala kontakt se svým tělem.“
„Ano.“
“Možná jste jen potřebovala větší podporu.“
„Někoho, kdo by řekl, že se neděje nic hrozného. Že to, co se probouzí, není nepřítel.”
„Takže nemám úzkosti z prokletí nebo z minulých životů? Prostě dětství? Normální dětství? Tak to prrr. To mi neříkejte. Naši mě měli rádi. Nikdo mě nemlátil. Měli jsme co jíst. Jezdili jsme na dovolenou. To přece nemůže být ono.“
„Jsou problémy, které se podle některých teorií přenášejí transgeneračně. Ale tady máme dost materiálu ke zpracování už z tohohle života. A to, že za úzkostmi nestojí jen dětství, nemusím asi ani říkat.”
Na chvíli se odmlčela.
„Pojďme se podívat na něco jiného.“
„Na co?“
„Na pocit bezpečí. Znáte ho?“
“Noo.. já nevím. Bezpečí asi jo. Možná mi spíš chyběl takový ten pocit porozumění.”
“A někdy později jste takový pocit zažila?”
Pláč. Nezadržitelný pláč. “Jo no. S tím klukem, jak jsem chtěla svatbu a děti.”
“A on to nechtěl.”
“Nechtěl.”
Až tehdy mi došlo, že mě nebolela jen ztráta partnera. Bolela mě ztráta pocitu nalezeného domova.
Text vznikl volně na podkladě terapií nejen u Kateřiny.
Chtěla jsem ukázat, že i člověk, který má pocit, že měl úplně normální dětství, může v dospělosti zjistit, že si z něj nese něco, co tehdy neuměl prožít nebo zpracovat. Někdy ani velká láska nestačí k tomu, aby dítě dostalo všechno, co zrovna potřebovalo.