Možná bych měla na začátek přiznat, že vlastně nevím, jestli byla moje kundaliní probuzená. O intenzivní zážitek ale šlo a řekla bych, že spadá do sekce ezo výletů pro otrlé.
V roce 2020 jsem procházela výcvikem Joga nidry v Praze. Byl to neuvěřitelně silný proces. Postupné noření do hlubin psyché.
Při třetím dni výcviku jsme praktikovaly jóga nidru s nádí šódhanou – střídavým nosním dechem. V jóga nidře se většinou stanovuje sankalpa neboli záměr a já si dala záměr být svobodná. Ano, zase to přání, kdy člověk vlastně netuší, co si přeje, a když to dostane, tak netuší, co s tím.
Viděla jsem letícího orla nad krajinou a záměr získal, stejně jako krajina pod okřídleným tvorem, zcela jiný rozměr. Při dlouhém dechovém cvičení bez zakrývání nosních dírek rukou (jen v představě) jsem začala cítit dva sloupce energie. Do toho přišel velký třes celého těla. Bylo to silné, ale šlo to zastavit.
Nechtěla jsem vypadat jako cvok, i když v téhle skupině by to bylo možná vyhodnoceno jinak. Zvlášť když jedna účastnice do Bohnic docházela jako terapeutka. Proces jsem odložila, až holky kromě průvodkyně odešly, a teprve potom jsem ho nechala proběhnout.
Posadilo mě to, tělo se chvělo a cítila jsem dva proudy energie jdoucí směrem vzhůru. Zaplétaly se do sebe. Překvapilo mě, že pak nepřišel pocit svobody, ale pocit, že jsem pes nebo vlk. A začala jsem vrčet. Nebo jsem spíš cítila grimasu vrčení. Trochu jsem to brzdila, abych nakonec průvodkyni třeba nepokousala.
Pak jsem začala samu sebe vnímat jako svůdkyni. V tu chvíli mě napadlo jen: „Kurňa, kolik je těch hříchů? Co to tady dělám?“ Popravdě pak přesně nevím, ale ocitla jsem se před Bohem nebo Ježíšem – nějak mi to tam splynulo v Jedno.
Přijala jsem požehnání a dala se do služby Bohu. Cítila jsem se dost výjimečná. Šla jsem pak na oběd s jedním kámošem mého racionálního bráchy, tak jsem se musela hodně držet, abych mu nepožehnala taky. Ale ustála jsem to.
No, takhle jsem si pár týdnů žila. Příběhy z tohohle tripu už jsou ale fakt pro nejotrlejší.
Vrátím se k hlavnímu tématu.
V mém případě se to pak trochu vymklo normalitě. Většina lidí něco dlouho buduje a pak o to strašně rychle přijde. Já se naopak vystřelila do vesmíru vcelku rychle a pád byl tak pozvolný, že jsem si ho všimla, až když jsem se smažila v pekle.
Postupně mě ovládly moje strachy. Sežraly mě zaživa.
Protože jsem nebyla pekelný nováček, věděla jsem naštěstí tak trochu, o čem bezesné noci jsou. Ale na tu intenzitu úzkosti mě předchozí zkušenosti nepřipravily. V nebi bylo super hezky, tady bylo super nehezky.
Nebyla jsem si jistá, jestli je to moje klasická úzkost s přídavkem, nebo se mi fakt něco probudilo.
Volala jsem svému kamarádovi, který je zkušený v branži ezo, a nezklamal. Dostala jsem kontakt na muže z Británie, který už několik let léčí svou nezbednou kundaliní. Psali jsme si a nabídl mi velmi drahé koučování v procesu usměrnění energie.
No, to se mi kundaliní ještě víc rozdivočela.
Měla jsem strach, že to je na celý život. Měla jsem strach, že už jsem zase v tom a nevím, jak z toho ven.
Rozhodla jsem se si pomoci kundaliní jógou. Když už kundaliní energie, tak přece kundaliní jóga, říkala jsem si. Místo úlevy se ale moje úzkost ještě prohloubila. V té době to pro mě nebyla ta správná volba, protože otevřela dveře tomu, co nás přesahuje a já tam viděla jen samé běsy.
Takže jsem se opět rozhodla pro léky. Protože ty na deprese nakonec vždycky nějak zabraly nebo minimálně nastartovaly návrat do normálu. Ale zaberou i na tu mou „kundaliní“? Není to pro farmaprůmysl příliš silný soupeř?
Tohle mi běhalo hlavou.
Nakonec jsem se rozhodla, že je to vlastně fuk, a zkusím se k tomu celému chovat jako vždycky.
První dny s léky byly strašné a já fakt ztrácela naději, že z toho vyváznu bez pobytu v ústavu. Hledala jsem pobyty v Holosu, jenže jsem si pořád nebyla jistá, jestli procházím spirituální krizí, nebo jen normálními úzkostmi. A bála jsem se, že by mi u vstupních dveří řekli, že jsem jen hysterka a ať jedu domů, a to bych neunesla.
Takže ještě zesílila moje víra v bílé pilulky.
Musela jsem začít užívat i Neurol. Prala jsem se se strachy z pohádkových obrazů a zároveň s těmi ze závislosti na lécích a obavou, že nezabere nic.
A tradá… pak přišla Renata.
Přála bych každému, kdo měl někdy splašenou kundaliní, aby ji potkal.
Renata je psychoterapeutka.
Vybalila jsem na ni svůj příběh s úzkostmi a opatrně jsem pootevřela i dveře do ezo světa. Neměla v kanceláři žádné ezo proprietky, tak jsem moc nechtěla riskovat.
Renata mě trpělivě vyslechla a pak mi řekla, že potřebuju režim. Ne, to není zkrácená verze příběhu. Opravdu řekla jen: “Režim.”
Jediné, co ji opravdu znepokojovalo, byl Neurol. To mě vlastně uklidnilo. Mě totiž děsilo daleko víc věcí.
Pojmenovala některé moje obavy úplně obyčejně, zemitě. A mně se na chvíli ulevilo.
Probraly jsme, kde bych mohla zpomalit, kde ubrat a jak se víc ukotvit. Udělala mi osobnostní profil a zjistila, že moje vnitřní dítě je až příliš zvědavé. Doporučila mi, abych ho na chvíli držela trochu zkrátka.
Sice jsem měla v hlavě, že až jí jednou povím všechno, co jsem za poslední čtyři měsíce prožila, doporučí něco úplně jiného než režim. Ale nechala jsem to být.
Byla jsem ráda, že nějaký dospělák se nebojí mého vnitřního světa, a nechtěla jsem samu sebe vyplašit tím, že by mi řekla, že s kundaliní nemá zkušenost, a že tohle už nepatří do její ordinace. Chtěla jsem chodit k ní, protože mě viděla a slyšela.
Jestli se moje kundaliní skutečně probudila, nebyl na ni ten správný čas. Nejdřív jsem potřebovala vytvořit dostatek bezpečí. Aby moje vnitřní dítě mohlo být v klidu.
Kundaliní tím pádem musela počkat na později.
Renato, moc vám děkuju. 😘
