Tak tohle moudro jsem se dozvěděla až nedávno. Z dětské knížky o Péťovi. A já myslela, že ji kupuju hlavně synovi.
Je to knížka o tom, jak děti seznámit s nočníkem. Tak nějak hezky. Zbytečně je netlačit, spíš nabídnout a ukázat možnost, že nočník může být fajn.
V jedné z kapitol Péťa sedí na nočníku a dělá: „Ufff… ufff…“
Maminka mu řekne onu větu, která mi změnila život.
„Péťo, až se ti bude chtít, tak to poznáš. Vůbec nemusíš zatínat bříško,“ napovídá máma.
„Co prosím? Nemusím? A to jako jde bez toho? To není možný.“
To už neříká Péťa. Ten ji poslechne, je ještě normální.
To vedu já svůj vnitřní monolog, protože tuhle větu fakt nechápu. Mám dojem, že jsem právě odhalila strašnou lež v knížce. Nebo hororové mylné přesvědčení. Mentální vzorec, který se nejspíš táhne generacemi našeho rodu.
Po nějakém týdnu mi to krásně ukazuje máma. Syn sedí u nich doma na nočníku a tlačí. Vyprávím příběh o Péťovi.
A máma na to:
„Ale musíš trochu zatlačit.”
Když tohle téma nadhodím doma, můj flegmatický muž nechápe, o čem mluvím.
„Jaké tlačení?“
Takže tak.
Jako… rychle uvolněná toaleta je jedna věc a hemoroidy druhá. Ale tak trochu doufám, že všichni chápete, že se nebavíme jen o hov*ě.