Občas mě přepadne strach z budoucnosti. Poslední dobou nějak častěji. Asi hlavně kvůli dětem.
Společnost je hodně polarizovaná. Někteří se mají moc dobře, jiní fakt mizerně. To mi přináší největší obavu. To, že nám víc záleží na prosazení vlastní pravdy než na tom, jak se kvůli ní cítí ostatní. Mám to tak někdy taky.
Někdy mi dá fakt zabrat spojit si něčí názor s jeho životním příběhem. Naštěstí přijde vždycky střet s realitou a situace se mi vyjasní.
Zrovna včera jsem měla v ordinaci paní. Objednala se k nám přes web, že chce ke mně na přímou platbu. Kvůli tomu, že mám malé děti a s tím spojený nedostatek času, beru pacienty jen jako samoplátce jednorázově, bez závazku dát určitý počet terapií za nějakou dobu. Paní poslala den před termínem terapie žádanku. To mě překvapilo. Tohle mi nebylo sympatické. V den terapie v 8:55 někdo klepe. Mluvím s kolegyní, dokončuju věty, nereaguji. V 8:58 někdo klepe, říkám: „Moment.“ Jsem přednastavená, že paní bude fakt děsná. Paní je ale vcelku sympatická. Tváří se na rozdíl ode mě docela mile. Během rozhovoru se dozvídám, že její postižený syn, o kterého se stará víceméně sama, dostal výjimečný termín terapie v nemocnici a že potřebuje skončit dříve.
Taju.
Vypráví mi svůj životní příběh a mám co dělat, abych neplakala. Najednou mi celý proces objednání a hlavně teda moje reakce na něj připadají malicherné.
Nestihly jsme cvičit, nestihly jsme nic z terapie kromě povídání a pár doporučení ke cvičení na základě konstituce.
Nevím, jak pro ni, ale pro mě to znamenalo moc. Uvědomila jsem si, jak málo víme o tom, proč se někdo chová tak, jak se chová. A jak snadno se prosazujeme tam, kde nejsme tváří v tvář. Paní mi na konci terapie řekla, že je ráda, že byla u mě, že mě její paní doktorka moc chválila, a tak si přála přijít. Že ale bude chodit na další terapie už ke kolegyni, že to je v pořádku.
Poslední dobou se mi přestalo dařit chápat názory některých mých blízkých lidí. Především těch z minulosti. Těch, se kterými se vídám už jen zřídka a mám je na sociálních sítích. A to mě zarazilo. Ani já už nemám pochopení? Přes všechno, co jsme spolu prožili. Přes všechno, co jsem k nim cítila. Jak se to stalo? Je moje vidění světa snad to správné? Lepší než jejich? Ukáže se jednou, že jsem měla pravdu? Je to vůbec důležité, kdo má pravdu? Nevím.
Co nás všechny spojuje, je touha být viděn, slyšen a naplnit svá přání. To máme společné. Jenže v téhle zrychlené době se stihnou potkat hlavně naše názory. Na naše životní příběhy už nezbývá čas ani prostor. A právě v nich často leží to, co by nám pomohlo druhého pochopit.
Socha rovnováhy se zřítila, ale plánuje se replika. Tak snad máme ještě šanci.
Úvodní foto: novinky.cz