O těle. O zdraví. O cestě k sobě.
Svoboda není někde venku,
něco, co dá ti někdo darem,
ani když odložíš plenku
anebo rozpustí tvůj harém.
Svobodu nezajistí vláda
a ani táta s mámou.
I když je máš moc ráda,
i oni někdy zklamou.
Svobodu najdeš uvnitř sebe,
když odložíš „já musím“,
když opustíš „jen pro tebe“
a řekneš: „Já to zkusím.“
Dělat chyby a přešlapy,
přijmout to shnilé v sobě,
uvidět všechny etapy
a odpustit všem – a hlavně sobě.
Pro mnoho lidí je Žítková neznámá. Možná kdyby hodně lovili v paměti, vylovili by zapadlou vzpomínku na román Žítkovské bohyně. Ženy, které žily v Bílých Karpatech v rozlehlé vesničce Žítková a tak trochu ovládaly přírodní síly.
Na Žítkovou jsem se letos v červnu vydala se skupinou dalších žen na kurz Katy Sachari Juřenčákové Práce se stíny.
Chci si na tyhle výjimečné dny uchovat vzpomínku, protože to bylo jako sen. Jako hořkosladký lucidní sen. Opravdové zanoření do zapomenutých koutů nevědomí. Žítková a chalupa Bětky a Petra Kohoutových byla pro tuhle práci jako stvořené. V extrémně horkých dnech poskytovala stín. Zůstat v něm bylo to nejlepší, co se v 38 stupních dalo udělat.
Žítková mě lákala už roky. Myslím, že od té chvíle, co jsem přečetla zmíněný román Kateřiny Tučkové. No a stejně tak jsem to měla s Katy. Teda ne úplně stejně. Líbilo se mi, o čem mluví a píše na svém webu. Byla dál v odvaze pojmenovat některé věci, ale vše mi od ní dávalo smysl. Vzbuzovala ve mně důvěru a měla jsem pocit, že je dostatečně vyfičená a zároveň uzemněná. Protože na výlet do podzemí se zdatná průvodkyně fakt hodí. Zdálo se, že je vše dokonalé. Trochu mě stresovalo, že se mi vždy v červnu vracejí mé neklidné noci. Ale zas mi přišlo dobré, že to, co mě provází už nějakých 12 let -poslední 4 roky už jen jako lehká vzpomínka – je zrovna aktivní a přístupné k nahlédnutí.
Katy asi týden před Žítkovou na fb napsala, že letos je méně účastnic a že je ještě pár volných míst. No kdyby to nebyla Katy, podezírala bych ji z výborného marketingového tahu. Malé množství lidí pro hlubokou práci na Žítkové? Tak to chci. Manžel asi ucítil, jak důležité to pro mě je a kývnul na čtyři intenzivní dny s jedním dvouletým prsomilcem a skoro pětiletkou (jak se naše Barunka nedávno označila). Ohledně dětí a muže jsem byla klidná. Jsou spolu skvělí.
Pár dní před odjezdem Katy poslala email, že nás je asi 13! No to byl trochu šok. Zkoumala jsem emailové adresy, jestli někoho alespoň neznám a jedna z adres vypadala, jakože patří muži. Tak to ve mně hrklo podruhý. Věděla jsem, že pojede manžel Katy a bude se o nás starat, ale nějak mi na Žítkovou muž nepasoval, natož přímo do našeho kruhu. No nic, to zvládnu. Má to rozhodně význam, že jo.
Napsala jsem email s prosbou o spolujízdu, že bych raději neřídila, ale nikdo se neozval. Zvažovala jsem vlak. Jenže po posledním neúspěchu při cestě do Brna, kdy jsem se pokusila nastoupit do vlaku z péronu na opačné straně než se otevřely dveře, mi manžel doporučil, abych neriskovala MHD a jela autem. Napsala jsem nakonec holčině z Brna, která se ozvala, že nabízí spolujízdu, že bysme se mohly nějak zkoordinovat. Znělo mi to dobře. Část jízdy se svou hudbou a klídečkem a část přivykání na nového člověka. Pak se ale ozvala ještě jedna žena z Prahy. Domluvily jsme se, že přijede k nám a budeme pokračovat mým autem do Brna a tam přesedneme a pojedeme nakonec ve čtyřech na Žítkovou. Tak to by taky šlo. Postupná adaptace.
Jenže když jsme nasedly do auta a ujely sotva 200 metrů, ozvala se kontrolka tlaku v pneumatice. Bylo píchlé. Nechtělo se mi řídit, ale takhle jsem si to úplně zas nepředstavovala no. Ale nebylo zbytí. Musím 3 hodiny sedět a odpočívat. Tak jsem to přijala. Cesta utíkala fajn, popovídaly jsme si o všem možném i nemožném a v Brně se pak potkaly s dalšíma dvěma účastnicemi. Všechny jsme se shodly na tom, že nás nízký počet žen ve skupině nalákal a že teda nevíme, jaký to bude takhle. Ale měly jsme důvěru v Katy.
Krajina jižní Moravy je malebná, ale kopečky, které se začaly vynořovat s ubíhajícími kilometry na cestě k Bílým Karpatům, byly úplně nejvíc okouzlující. Jak to, že jsem tady ještě nebyla? Pospávala jsem tak napůl a poslouchala rozhovor, který probíhal mezi ženama. Hodně mě uklidnilo, že jsem kromě pár těžko srozumitelných brněnských výrazů slyšela řeč, kterou používám taky. Zaparkovaly jsme na kraji cesty a vydaly se směrem dolů k chalupě. Jak symbolické.
Chalupa vypadala jako z pohádky, jen se člověk chvíli rozhoduje ze které… a vlastně neví. Přivítal nás Pavel, Katyin manžel. My se pak porozhlédly uvnitř, abychom si našly místo na spaní. Dole dvě místnosti s dvěma až třemi postelemi a nahoře v podkroví matrace pro asi deset lidí. Ufff. Dýchej, už nebdíš celou noc. Už jsi dobrá. “Ale co když se mi úzkosti zas vrátí?” “To zvládneš. Máš dost nástrojů, jak s nimi pracovat. I tři probdělé noci dáš.” Tak jo.
Vybírám postel hned u schodů a doufám, že to bude fajn. Pavel uvařil polévku a já jsem po ochutnání málem přestala řešit jeho pohlaví. Ráno jsem mu ho odpustila definitivně, když z okénka vydával espressa, lunga a cappuccina se všemi na trhu dostupnými variantami mléka. A to všechno bez lednice.
Po večeři jsme měly uvítací rituál. Bylo to celé přirozené, bez velkých slov a gest. Uctily jsme všechny živly, které by nás mohly podpořit a to do tohle místa fakt sedělo. Obklopeni přírodou, lesy. Pár metrů od nás zurčící pramínek vody. Hezké napojení na přírodu. Zpívaly jsme vodě a já si tak trochu neplánovaně vystřihla skoro sólo písničky Voda, voděnka. Hlavou mi proběhla slova kamarádky ze skautu: “zpíváš dobře, ale moc nahlas” z období rané puberty.
Nenechala jsem se tentokrát zabrzdit. Už ne. Holky to unesou. A pochvala, že zpívám krásně, byla jako pohlazení. Myslím, že mě to tak trochu přemotivovalo zpívat nahlas i další večer u kytary. Ale věřím, že i tohle unesli všichni a můj z jedné tóniny do jiné tóniny skákající hlas nenarušil večerní dýchánek.
Hlas už prostě chtěl ven a já už se ho rozhodla nebrzdit.
Šli jsme spát. Úzkost se ohlásila, ale začala jsem ji jen sledovat, jak jsem zvyklá a zkoumat ji v břiše. Překvapilo mě, že najednou nebyla v břiše, ale byla u srdce. Srdce bylo sevřené… no možná sevřeně otevřené a možná nejvíc bolavé. Rozplakalo mě to. Rozplakalo mě kolik jsem toho ušla za poslední roky, a že jsem měla odvahu přijet sem a zase to celé otvírat a zkoumat. Přineslo mi to na chvíli klid.
Okna byla dokořán. Bylo překvapivé ticho. Dojalo mě, jak je to obyčejně hezké. V hlavě mi naskočilo Velká Matka nebo Pachamama a po nějaké hodině vděčnosti přetlačující se s občasnou obavou, co příjde další dny, jsem usnula.
Dneska mi došlo, že má fakt význam na sobě pracovat, i když tenhle výraz je fakt dost zavádějící a nemám ho moc ráda. Spíš bych řekla, že má význam se na sebe dívat skrze celý svůj příběh. Tím pádem s větším soucitem. Pak si můžeme odpustit a i těm okolo. A když na blízké nekoukáme skrz obviňování, tak jim umožníme nebýt v pocitu viny a to je fakt velká úleva pro všechny.
Dneska mi došlo, že většinu článků píšu mezi jednou a třetí ráno. Podle orgánových hodin je to čas jater. A ta jsou prý – hodně zjednodušeně – buď nas*aný, nebo tvořivý. Tak jsem si oddechla. 😄
Možná bych měla na začátek přiznat, že vlastně nevím, jestli byla moje kundaliní probuzená. O intenzivní zážitek ale šlo a řekla bych, že spadá do sekce ezo výletů pro otrlé.
V roce 2020 jsem procházela výcvikem Joga nidry v Praze. Byl to neuvěřitelně silný proces. Postupné noření do hlubin psyché.
Při třetím dni výcviku jsme praktikovaly jóga nidru s nádí šódhanou – střídavým nosním dechem. V jóga nidře se většinou stanovuje sankalpa neboli záměr a já si dala záměr být svobodná. Ano, zase to přání, kdy člověk vlastně netuší, co si přeje, a když to dostane, tak netuší, co s tím.
Viděla jsem letícího orla nad krajinou a záměr získal, stejně jako krajina pod okřídleným tvorem, zcela jiný rozměr. Při dlouhém dechovém cvičení bez zakrývání nosních dírek rukou (jen v představě) jsem začala cítit dva sloupce energie. Do toho přišel velký třes celého těla. Bylo to silné, ale šlo to zastavit.
Nechtěla jsem vypadat jako cvok, i když v téhle skupině by to bylo možná vyhodnoceno jinak. Zvlášť když jedna účastnice do Bohnic docházela jako terapeutka. Proces jsem odložila, až holky kromě průvodkyně odešly, a teprve potom jsem ho nechala proběhnout.
Posadilo mě to, tělo se chvělo a cítila jsem dva proudy energie jdoucí směrem vzhůru. Zaplétaly se do sebe. Překvapilo mě, že pak nepřišel pocit svobody, ale pocit, že jsem pes nebo vlk. A začala jsem vrčet. Nebo jsem spíš cítila grimasu vrčení. Trochu jsem to brzdila, abych nakonec průvodkyni třeba nepokousala.
Pak jsem začala samu sebe vnímat jako svůdkyni. V tu chvíli mě napadlo jen: „Kurňa, kolik je těch hříchů? Co to tady dělám?“ Popravdě pak přesně nevím, co se dělo, ale ocitla jsem se buď před Bohem nebo Ježíšem… a je to vlastně Jedno.
Přijala jsem požehnání a dala se do služby Bohu. Cítila jsem se dost výjimečná. Šla jsem pak na oběd s jedním kámošem mého racionálního bráchy, tak jsem se musela hodně držet, abych mu nepožehnala taky. Ale ustála jsem to.
No, takhle jsem si pár týdnů žila. Příběhy z tohohle tripu už jsou ale fakt pro nejotrlejší.
Vrátím se k hlavnímu tématu.
V mém případě se to pak trochu vymklo normalitě. Většina lidí něco dlouho buduje a pak o to strašně rychle přijde. Já se naopak vystřelila do vesmíru vcelku rychle a pád byl tak pozvolný, že jsem si ho všimla, až když jsem se smažila v pekle.
Postupně mě ovládly moje strachy. Sežraly mě zaživa.
Protože jsem nebyla pekelný nováček, věděla jsem naštěstí tak trochu, o čem bezesné noci jsou. Ale na tu intenzitu úzkosti mě předchozí zkušenosti nepřipravily. V nebi bylo super hezky, tady bylo super nehezky.
Nebyla jsem si jistá, jestli je to moje klasická úzkost s přídavkem, nebo se mi fakt něco probudilo.
Volala jsem svému kamarádovi, který je zkušený v branži ezo, a nezklamal. Dostala jsem kontakt na muže z Británie, který už několik let léčí svou nezbednou kundaliní. Psali jsme si a nabídl mi velmi drahé koučování v procesu usměrnění energie.
No, to se mi kundaliní ještě víc rozdivočela.
Měla jsem strach, že to je na celý život. Měla jsem strach, že už jsem zase v tom a nevím, jak z toho ven.
Rozhodla jsem se si pomoci kundaliní jógou. Když už kundaliní energie, tak přece kundaliní jóga, říkala jsem si. Místo úlevy se ale moje úzkost ještě prohloubila. V té době to pro mě nebyla ta správná volba, protože otevřela dveře tomu, co nás přesahuje a já tam viděla jen samé běsy.
Takže jsem se opět rozhodla pro léky. Protože ty na deprese nakonec vždycky nějak zabraly nebo minimálně nastartovaly návrat do normálu. Ale zaberou i na tu mou „kundaliní“? Není to pro farmaprůmysl příliš silný soupeř?
Tohle mi běhalo hlavou.
Nakonec jsem se rozhodla, že je to vlastně fuk, a zkusím se k tomu celému chovat jako vždycky.
První dny s léky byly strašné a já fakt ztrácela naději, že z toho vyváznu bez pobytu v ústavu. Hledala jsem pobyty v Holosu, jenže jsem si pořád nebyla jistá, jestli procházím spirituální krizí, nebo jen normálními úzkostmi. A bála jsem se, že by mi u vstupních dveří řekli, že jsem jen hysterka a ať jedu domů, a to bych neunesla.
Takže ještě zesílila moje víra v bílé pilulky.
Musela jsem začít užívat i Neurol. Prala jsem se se strachy z pohádkových obrazů a zároveň s těmi ze závislosti na lécích a obavou, že nezabere nic.
A tradá… pak přišla Renata.
Přála bych každému, kdo měl někdy splašenou kundaliní, aby ji potkal.
Renata je psychoterapeutka.
Vybalila jsem na ni svůj příběh s úzkostmi a opatrně jsem pootevřela i dveře do ezo světa. Neměla v kanceláři žádné ezo proprietky, tak jsem moc nechtěla riskovat.
Renata mě trpělivě vyslechla a pak mi řekla, že potřebuju režim. Ne, to není zkrácená verze příběhu. Opravdu řekla jen: “Režim.”
Jediné, co ji opravdu znepokojovalo, byl Neurol. To mě vlastně uklidnilo. Mě totiž děsilo daleko víc věcí.
Pojmenovala některé moje obavy úplně obyčejně, zemitě. A mně se na chvíli ulevilo.
Probraly jsme, kde bych mohla zpomalit, kde ubrat a jak se víc ukotvit. Udělala mi osobnostní profil a zjistila, že moje vnitřní dítě je až příliš zvědavé. Doporučila mi, abych ho na chvíli držela trochu zkrátka.
Sice jsem měla v hlavě, že až jí jednou povím všechno, co jsem za poslední čtyři měsíce prožila, doporučí něco úplně jiného než režim. Ale nechala jsem to být.
Byla jsem ráda, že nějaký dospělák se nebojí mého vnitřního světa, a nechtěla jsem samu sebe vyplašit tím, že by mi řekla, že s kundaliní nemá zkušenost, a že tohle už nepatří do její ordinace. Chtěla jsem chodit k ní, protože mě viděla a slyšela.
Jestli se moje kundaliní skutečně probudila, nebyl na ni ten správný čas. Nejdřív jsem potřebovala vytvořit dostatek bezpečí. Aby moje vnitřní dítě mohlo být v klidu.
Kundaliní tím pádem musela počkat na později.
Renato, moc vám děkuju. 😘
“Tak prima. Jak ses v tom dětství cítila?”
Tak nějak začalo moje první setkání s Kateřinou. Přišla jsem k ní, protože mě pořád ještě občas potrápily úzkosti, i když už jsem svýmu psychoanalytikovi vymluvila díru do hlavy.
Při prvním sezení jsem Kateřině odvyprávěla své bezproblémové dětství. Jak jsme s našima jezdili na prima dovolené. I když jsme neměli moc peněz, měli jsme všechno důležité. Máma se starala o teplé a vyvážené jídlo, oblečení, vzdělání i spirituální zázemí. Táta zase zajišťoval, aby byla sranda, naučil nás všechny sporty a spoustu praktických věcí do života.
Brácha se o mě staral ve školce, kam jsem nechtěla chodit, protože jsem se tam necítila dobře a na fotkách se tvářil, že jsem jeho milovaná ségra. Čertíci z očí mu ale koukali už tehdy.
“Tak proč ty úzkosti?”
„Jak ses cítila doma?“
„No… někdy to bylo náročný. Brácha byl trochu naštvaný, že jsem se narodila. Museli prý kvůli mně dát pryč rybičky. A že ty rybičky zrovna vyžadují hodně času. Často si ze mě dělal legraci a vymýšlel různé srandy. Brusle na šňůře. Dynamo. Zámek od kola kolem pasu… no bavil se dobře. Měl naštěstí všechno dobře vypočítaný. Matfyzák už v dětství, tutovej. Má sociální lalok trochu utlačený číslama.
„Takže to byla sranda?“
„No… já nevím. Kteří sourozenci se neperou? Já ho taky provokovala. Oba jsme v tom většinou byli namočení. Někdy jsem měla strach. Naši zrovna třeba nebyli doma, byli na zahradě. Ale jak říkám… v pohodě. Kdo to nezažil?“
„Vztekala ses?“
„To asi moc ne. Byla jsem spíš urážlivá.“
„A jak se u vás doma nakládalo se vztekem?“
„Máma mlčela, když byla naštvaná. Bylo obdivuhodný, jak dlouho to vydržela. Táta se pak víc snažil, takže asi funkční strategie, ne?”
„A táta?“
„Ten byl hodně pryč. Budoval autodílnu, stavěl karavan. Když už se rozčílil, stálo to za to. Ale to bylo snad jen dvakrát. A mě nikdy neuhodil. Byla jsem jeho holčička.“
„A co smutek? Jak se u vás projevoval?“
„Jestli někdo plakal? Táta ne. Máma… přemýšlím, jestli jsem ji někdy viděla plakat. Možná ano. Mlhavě si to vybavuju. Ale opravdu výjimečně.“
„A co ty? Jak to vypadalo, když jsi plakala?“
„Asi jako všude. Podívej, támhle je hezká kytička. Taková hezká holčička přece nebude plakat.“
Normálka.
„Takže ses vlastně moc nepotkávala s těmi nepříjemnými emocemi.“
„Já nevím. Doma jsme je samozřejmě měli. Jen naše rodiče nikdo nenaučil, co s nimi. Jejich rodiče prošli válkou. Tohle asi tehdy nebylo na pořadu dne.“
„Úzkost často souvisí s emocemi, které jsme si nemohli dovolit prožít. S těmi nepříjemnými. Z neprožité radosti se úzkosti většinou nerodí.“
„Dobře… ale proč až ve dvaceti osmi? To nedává smysl.“
„Tělo je geniální. Má spoustu kompenzačních a ochranných strategií. Jenže někdy se vyčerpají. Někdy se natolik vzdálíme sami sobě, že už to nejde udržet a celý systém se začne hroutit.“
“Takže to, že jsem chtěla dítě a svatbu a nedostala je, byla jen poslední tečka?”
“Možná.”
“Strašně jsem řešila, jestli od něj odejít. Bylo to pro mě příšerně těžké rozhodnutí.”
“Ještě mě napadá, že před vznikem úzkostí jsem chodila na imaginace, při jedné z nich jsem znovu prožila vlastní porod. Cvičila jsem čchi-kung, víc jsem se napojovala na tělo a poprvé se opravdu potkala se svým vztekem. To může souviset?“
„Tělo si toho pamatuje víc, než si myslíme. A někdy se od něj odpojíme právě proto, aby nás ochránilo před bolestí.“
„Takže to byl vlastně krok správným směrem? Znovu jsem navázala kontakt se svým tělem.“
„Ano.“
“Možná jste jen potřebovala větší podporu.“
„Někoho, kdo by řekl, že se neděje nic hrozného. Že to, co se probouzí, není nepřítel.”
„Takže nemám úzkosti z prokletí nebo z minulých životů? Prostě dětství? Normální dětství? Tak to prrr. To mi neříkejte. Naši mě měli rádi. Nikdo mě nemlátil. Měli jsme co jíst. Jezdili jsme na dovolenou. To přece nemůže být ono.“
„Jsou problémy, které se podle některých teorií přenášejí transgeneračně. Ale tady máme dost materiálu ke zpracování už z tohohle života. A to, že za úzkostmi nestojí jen dětství, nemusím asi ani říkat.”
Na chvíli se odmlčela.
„Pojďme se podívat na něco jiného.“
„Na co?“
„Na pocit bezpečí. Znáte ho?“
“Noo.. já nevím. Bezpečí asi jo. Možná mi spíš chyběl takový ten pocit porozumění.”
“A někdy později jste takový pocit zažila?”
Pláč. Nezadržitelný pláč. “Jo no. S tím klukem, jak jsem chtěla svatbu a děti.”
“A on to nechtěl.”
“Nechtěl.”
Až tehdy mi došlo, že mě nebolela jen ztráta partnera. Bolela mě ztráta pocitu nalezeného domova.
Text vznikl volně na podkladě terapií nejen u Kateřiny.
Chtěla jsem ukázat, že i člověk, který má pocit, že měl úplně normální dětství, může v dospělosti zjistit, že si z něj nese něco, co tehdy neuměl prožít nebo zpracovat. Někdy ani velká láska nestačí k tomu, aby dítě dostalo všechno, co zrovna potřebovalo.
Nejsem vzdělána v ayurvédské medicíně. Mé osobní zkušenosti s úzkostmi mě k ayurvédě přivedly. Pohled auyrvédy a doporučení, která nabízí v souvislosti s úzkostmi pro mě byly tak užitečné, že mám chuť je sdílet. Nebudu se detailně pouštět do vysvětlování ayurvédských pojmů, protože jim sama nerozumím. Vezměme jen ty nejdůležitější pro pochopení naší záležitosti. Snad to bude pochopitelné i v mém někdy až příliš vše propojujícím podání.
Ayurvéda je velmi stará věda o životě. Využívá zákony přírody k péči o člověka – jeho fyzické a duševní zdraví. Nejde jen o doporučení stravy, ale o holistický pohled obsahující rady ohledně životosprávy, výběru aktivit a režimových opatření. Ty jsou užitečné zejména v případě vychýlení těla, duše a mysli z rovnováhy.
Dle ayurvédy je celý svět včetně našeho těla sestaven z pěti prvků – prostor, vzduch, oheň, voda a země. Podle jejich vzájemného „namíchání“ můžeme rozlišit tři dóši – principy nebo také energie s různým působením. Váta je složená z prostoru a vzduchu, Pitta z ohně a vody a Kapha z vody a země. Dle jedné z mnoha kategorizací lze říci, že Váta reprezentuje pohyb, Pitta energii a Kapha strukturu. Dle převahy dóš v těle můžeme u každého z nás určit osobní konstituci a na základě té dát doporučení vhodné stravy, režimu apod. Každá konstituce má specifické vlastnosti a inklinuje k specifickým neduhům. Je dobré znát svou konstituci, abychom se udržovali v pásmu zdraví a věděli, jak se projevuje vychýlení z rovnováhy. Konstituci si lze nechat vyčíst z pulzu. Určení konstituce z dotazníku může být někdy zavádějící, protože může být zkresleno aktuálními nerovnováhami v těle. To, že jsme určitá konstituce ještě neznamená, že nemůžeme mít dysbalanci v jakékoliv dóše. Jsou totiž v každém z nás přítomny všechny. Jen jejich vychýlení je u určité konstituce pravděpodobnější než u jiné.
A teď už pojďme k tomu, proč jste museli číst ten dlouhý úvod. Tedy k úzkostem. Úzkost je dle ayurvédy projevem dysbalance Váta dóši. Toho jemnohmotného v nás, prostoru a vzduchu, toho co je neustále v pohybu. V těle má princip Váty za úkol veškerý pohyb a transformaci – dýchání, žvýkání, polykání, ovlivňuje krevní oběh, činnost nervového a trávícího systému a má mnoho dalších funkcí. Dle ayurvédy Váta dóša sídlí v tlustém střevě, kůži, plicích a žaludku a ovlivňuje mozek, sluchový orgán, kosti, klouby, močové ústrojí a stehenní svalstvo. Její nerovnováha se na tělesné úrovni projevuje oslabeným trávením, nadýmáním, zácpou, záněty žaludku a střev, žlučníkovými a ledvinovými kameny, nemocemi kloubů a močového měchýře, jater a nervů, osteoporózou, suchou kůží a lámavosti nehtů. Z mentálního hlediska reprezentuje Váta tyto kvality: nízkou energii, slabost, citlivost, bystrost, velkou představivost, kreativitu, originalitu apod. Vychýlení z rovnováhy snadno vede k velké náladovosti, agitovanosti, nervozitě, úzkosti, strachům, hodně mluvy bez významu, k poruchám spánku a třesu. „Krásné“ názvy a příměry nerovnováhy v mentální oblasti jsou vybzikaná Váta, pocit jako v jedoucí houkající sanitce nebo když koně utečou z ohrady (kurzy Kateřiny Halamové).
Dóši jsou vepsané nejen v našem těle, ale můžeme jejich kvalitami popsat i jednotlivá roční období, denní dobu, životní období a události. Podzim, zima a u žen období po menopauze přináleží Vátě, dále pak pozdní odpoledne a stmívání. Z hlediska poporodních úzkostí je podstatné, že na konci těhotenství, při porodu a po něm také dochází k výraznému zvýšení Váty v těle. Porod je spojen s velkým pohybem energie generované přímo tělem a to Vátu zvyšuje enormě. Ženy se sklony k vátové nerovnováze tak v tomto období mají větší riziko jejího vzniku nebo prohloubení.
Vzhledem k tomu, ze má Váta kvalitu pohybu, lehkosti, chladu, suchosti, drsnosti, tak opačné kvality působí na nerovnováhu Váty blahodárně. Především je to stabilita, teplo, pravidelnost a výživné jídlo. Tak trochu opak toho, co přináší současná doba.
Jak tyto kvality uplatnit v praxi?
Stabilita znamená dobré vztahové zázemí, nasycení potřeby lásky. Sebeláska má v tomto ohledu opravdu důležité místo a můžeme ji projevovat sebepéčí. O té později. Stabilitu zvýší i omezení cestování a pravidelnost. Pocit stability a ukotvení je dán také pocitem z prostoru, v kterém žijeme. Můžeme si z domova nebo alespoň jeho části vytvořit teplé a měkké hnízdečko a vyvážovat tak chlad a drsnost Váty. Stabilitu přináší i ukotvení v našem těle, takže například jóga – ásanová praxe a pranayama(dechová cvičení) může v tomto ohledu nabídnout mnohé.
Důležité je nalezení pravidelnosti v každodennosti. Je dobré usilovat o pravidelnost spánku, v aktivitách a v jídle. Usínání do 22 hodiny je ideální. Pohyb je dobré mít pravidelný a mírný, např. chůze nebo plavání(samozřejmě ne hned po porodu). Avšak pamatujte, že procházky ve větrném a chladném počasí vybzikané Vátě také nepomohou.
Stravování je podstatná kapitola, protože právě stravou můžeme mnoho zlepšit a naopak. Nerovnováha Váty sama o sobě zhoršuje trávení, které je oslabené. Oslabení se projevuje nadýmáním, zácpou střídající někdy řidší stolici… zkrátka jako kdyby nám do našeho trávicího ohně foukal vítr. Důležité je nastolit pravidelnost, aby bylo tělo připravené na jídlo a vzalo z něj maximum, aniž by ho to zatížilo. V době nejvyššího trávicího ohně, což je 11-14 hodina je dobré sníst oběd. Dělat si hlad, takže mezi jídly netláskat, neujídat a nechat tělo strávit přijaté. Pomoci v rozhoření trávení může čaj z fenyklu, koriandru a římského kmínu. Obecně by mělo být jídlo výživné, dobře uvařené, teplé, mírně kořeněné a nikoliv suché. Vátu zhoršuje mnoho syrové stravy, pečivo, sušené ovoce, nadýmavá zelenina, smažená jídla, jogurty, cukr, hořké, trpké a pálivé pokrmy a pití studených nápojů a káva. Odpoledne kolem čtvrté se Váta začíná zvyšovat, tak je dobré si toho být vědom a nepodlehnout chuti na dobrůtky z bílého cukru, které Vátu dále zvýší. Pro harmonizaci Váty je skvělé zlaté mléko neboli kurkuma laté. Koření, které nabízí např. Sonnentor můžete přimíchat do kvalitního mléka, nechat povařit a případně dosladit medem nebo datlovým sirupem. Ten pocit prohřátí, vyživení a klidnější usínání chcete pak každý večer. Na pití zlatého mléka v těhotenství jsem v různých zdrojích našla různé názory, tak se raději vyhnu jejímu doporučení v tomto období. U kojících žen je zlaté mléko bezpečné dle dostupných zdrojů. Přepuštěné máslo(ghi) je další z ayurvédských pokladů pacifikujících Vátu. Tyto potraviny jsou skvělé zvlášť u těch „vysušenějších typů“. Lidem se sklony k snadnému přibírání by tyto dvě doporučení asi pocitově ani reálně neudělaly tak dobře.
V rámci sebepéče by byla velká škoda opomenout Vátu harmonizujicí techniku zvanou abhyanga- celotělová masáž teplým olejem. Teplý olej má kvality opačné k suchosti, drsnosti a chladu, takže je skvělým prostředkem k její harmonizaci. Udělat si večer chvíli pro sebe a promazat celé tělo teplým olejem je krásný vátu uklidňující rituál. Doporučený je seznamový olej. Určitě se ale dají využít i jiné. Já mám v oblibě meruňkový a mandlový. V těhotenství a po porodu je tato masáž velmi doporučovaná i každodenně a to zejména v oblasti břicha, kde Váta sídlí.
Postupně se mi podařilo do života zapojit většinu z těchto doporučení a vidím změnu. Úleva nastala už tehdy, když mi tyto ayurvédské pojmy pomohly se v problematice úzkostí lépe zorientovat a pojmenovat přesně to, co jsem uvnitř prožívala. Dále se mi daří vidět a cítit už jemné vychýlení z duševní rovnováhy a mít po ruce více prostředků, jak svou Vátičku nasměrovat tam, kde nedělá neplechu. Neříkám, že je to všelék, ale určitě může pomoci zlepšit kvalitu života těm, které úzkostné stavy trápí.
Přesto, že je můj život řízen nejen mými potřebami, ale i těmi dceřinými, lze uvedené zařadit do každodennosti a to se mi na tom fakt líbí.
V textu používám informace z kurzů ayurvédské poradkyně Kateřiny Halamové, z knihy Ayurvéda od Davida Freje, z knihy Iyengar yoga for motherhood od Grety Iyengar a spol a z dostupných internetových zdrojů.
Ráda bych Vás pozvala na kurz Jóga Nidry, mé oblíbené relaxační techniky (s mnoha dalšími benefity) do mého oblíbeného jógového studia Blízko sebe.
Jóga Nidra neboli jógový spánek je systematická metoda navozující kompletní relaxaci fyzického, emočního i mentálního těla. Stavu uvolnění se dosahuje přes obrácení pozornosti dovnitř, pryč od vnějších vzruchů.
Typickým znakem pro jóga Nidru je systematické přemísťování pozornosti po těle, které má svůj původ v tantrické praxi nyasa.
Jóga Nidra pomáhá zlepšit paměť, zvýšit kreativitu, usnadnit získávání znalostí. Kromě toho při pravidelné praxi snižuje nároky na počet hodin věnovaný spánku a navodit kompletní relaxaci fyzického, emočního i mentálního těla.
Díky jóga Nidře se můžeme dostat blíž sami k sobě a to nám umožní hledat odpovědi na všechny naše otázky uvnitř nás samých.
Za jóga Nidru vděčíme Swami Satanyanda Saraswatimu z Bihary school v Indii, jehož jóga Nidru si v rámci workshopu vyzkoušíte.
Workshop zahrnuje: teorii k metodě, doporučení pro přínosné a bezpečné praktikování jóga Nidry doma, další techniku pomáhající k relaxaci na všech úrovních a samotnou praxi jóga Nidry pocházející z Bihary school.
Kurz je určen pro všechny, kteří si chtějí osvojit účinnou techniku k relaxaci těla a mysli, zkvalitnit spánek a nebo se prostě blíže potkat sami se sebou. Mohou přijít úplní začátečníci v jóga Nidrě, kteří by ji pak rádi praktikovali doma, ale i ti, kteří ji už praktikují, ale chtějí praxi prohloubit a případně zažít skupinovou atmosféru (protože to je opravdu rozdíl!).
Docela často, vlastně téměř u každého klienta zjišťuju, že má potíže se uvolnit, zrelaxovat tělo. Samozřejmě uznávám, že uvolnit se polosvlečený na lehátku před terapeutkou, kterou vidíte poprvé v životě, není tak úplně jednoduchý. Ale myslím, že to není jen o tomhle. Často se v běžném životě cítíme pod tlakem a přepínáme se nevědomě do režimu boj nebo útěk … naše tělo se zaktivuje, aby situaci zvládlo. Pak by měla přijít fáze využití potenciálu aktivace těla a poté by mělo dojít k uvolnění a návratu do normálu, ale to často nepřichází a my setrváváme ve stresové reakci, aniž jsme si toho vědomi. Přetrvávající napětí se dotýká všech tělesných systémů. V těle připraveném k boji není čas ani prostor pro regeneraci, imunitní reakce ani běžné metabolické procesy, apod. energie musí být investovaná jinam. V oblasti psychiky dochází také ke změnám. Ať už je to například snížený práh reaktivnosti na jakýkoliv podnět, protože jsme zkrátka připraveni k reakci… nespavost nebo neschopnost se soustředit. Myšlenky se chovají jako splašená opice skákající ze stromu na strom. A to to beru opravdu letem světem, protože hlavním důvodem, proč tohle píšu, je podělit se o jeden z nástrojů, jak napětí v těle snížit.
Variant, jak z bludného kruhu ven, je mnoho. Můžeme změnit vnější podmínky nebo ty vnitřní. Se všemi každodenními povinnostmi se hned vypořádat nedá, ale co můžeme udělat hned, je začít měnit naši reakci na ně. Naučit se vnímat napětí těla a vědomě ho uvolňovat. Být více v těle a méně v myšlenkách. Více vnímat svými smysly a naslouchat svým pocitům. Být si vědomi dechu a ve chvílích, kdy se dech stává povrchní, ho prohloubit, a zabránit tak prohloubení stresové reakce.
Tak tyhle všechny benefity jsem objevila při praktikování joga nidry, jógového spánku. A má jich mnohem více, ale to bych se nořila zbytečně hluboko. Joga nidra je ve své podstatě vedená meditace. Hlas z nahrávky vás vede ke zklidnění a koncentraci mysli na vaše tělo, na jeho jednotlivé části tak, abyste je uvolnili. Postupně se přes uvolnění těla dostáváte ke zvědomění dechu a práci s protichůdnými pocity. V další fázi se můžete pustit do zkoumání vnitřního světa.
Na Youtube jsem našla nahrávky Bihary school, kde joga nidra vznikla, ale jsou v angličtině. Zjistila jsem, že při jejich poslouchání se nejsem schopna naprosto zrelaxovat, i když všem slovům rozumím. Buď je to indickou angličtinou, která je docela zábavná, nebo tím, že naše podvědomí komunikuje mateřštinou. Z důvodu potřeby nahrávky v češtině jsem se odhodlala k vytvoření svých vlastních nahrávek. Nebyla jsem si jistá, jestli se budu chtít poslouchat, ale nakonec jsem si na sebe zvykla. První nahrávky jsou vytvořené, a tak je chci nabídnout i vám.
Moje první nahrávka je sice po otevření nazvána jako joga nidra druhá část, ale s tím si hlavu nelámejte, už jsem nechtěla nahrávku přetáčet. Stačilo, že jsem je musela přetáčet při každém bouchnutí dveří nebo kvůli otázce zaznějící zpozadveří v 13.minutě nahrávky: „dáš si ptáčka“? 🙂
Nahrávka je určená všem, kteří chtějí joga nidru použít pro uvolnění a zvědomnění těla a dechu.
Druhá nahrávka jde více do hloubky a doporučila bych s ní začít až po nácviku uvolnění těla, tj. poslouchání první nahrávky.
Třetí nahrávka je plná verze Jóga Nidry z biharské školy v Indii. Doporučuji ji nejvíce, pokud chcete maximálně využít to, co to Jóga Nidra může přinést do Vašeho života a jste ochotni si na sebe vyhradit dostatek času na pravidelnou praxi.
Doufám, že přijdou nahrávky někomu vhod, a kdybyste se se mnou chtěli podělit o své dojmy z nahrávek, budu moc ráda… třeba je vylepším nebo se pustím hlouběji. Tak hezké jógové spaní..
Občas sama sebe překvapuju.. Jsem schopna se ze dne na den rozhodnout, že pojedu do Thajska, protože nemám žádné plány, jak strávit dovolenou, a zrovna v Thajsku je kurz masáže vnitřních orgánů vedený mým nejoblíbenějším Mistrem – Mantakem Chia.. před měsícem mě to prostě najednou přišlo jako dobrý nápad a byl to sakra dobrý nápad:). Pak už jen hledám znamení, že to je dobrá volba a přehlížím všechna zaškobrtnutí. Tentokrát těch znamení bylo milion. Letenky mi zařídila má úžasná klientka, můj dobrý anděl.. Na účtu není moc peněz a tak potřebuju levné ubytování. V resortu, kde se kurz koná, mi nabídli skoro dvakrát levnější pokoj… s tím, že to je questhouse Mistra.. Pravda, začala jsem si myslet, že budu přímo v domě Mistra a to se nekonalo, ale jinak perfektní ubytování… vlastně nazačátku jsem byla nervózní z neustále puštěných sušiček na prádlo… ale po zjišťení, že ty údajné sušičky sedí na stromech a nožičkama synchronizovaně „suší“ svá tělíčka a jsou po celém areálu, jsem se uklidnila… další znamení byla nabídka – opět od mé klientky – abych na Phuketu udělala pár snímku luxusních vil a v jedné z nich bezplatně bydlela… přemýšlím vteřinu…. jo, tak to beru…
Vnitrostátní letenky jsou levné a z pracovní dovči se stává skvělý výlet s průvodkyní Joy. Zábavnou a vřelou thajskou ženou, která mě doprovází po vilách.. luxusní vily, luxusní program…. 4 dny utekly jako voda jako vlny rozbouřeného moře, do kterých se Joy bála vstoupit. Ale vždy usměvavá čekala až se kachna vykoupe a zahalená odpočívala ve stínu.. Sand, sea a sun – no please:)!
Přesun do Tao garden v sobotu v pozdních hodinách. Letadlo a taxi, smradlavý batoh ze zavazadlového prostoru, cesta taxikem 45minut po tmě do nikam, sušičky, hlučná klimatizace.. nebylo mi líp s Joy? Doma? Kdekoliv jinde?
Ráno budíček v sedm. Recepce: „Kde máme prosím uvítací ceremoniál, ten v sedm třicet? Myslíte ten v 7:30 pm? Jo ehm… pm, really?“ Jakože jsem vyměnila kvůli jednomu písmenku luxusní ubytování za tohle? Asi jsem dostala den navíc, abych ho mohla strávit užíráním se proč jsem si opět důkladně neprostudovala informace o kurzu. Ale ne, byl to supr den. Skvělý bazén, skvělé jídlo…
Akorát bez kafe? Ani tao kafe?? Když je tao wifi…. později jsem našla kavárnu a dost mě uklidnilo, že můžu své srdce pravidelné zneklidňovat šalkem dobré kávy. Potkávala jsem lidi, kteří mi kladli divné otázky: „Jsi tady pro Chi Nei Tsang? Whats? You mean massagge of internal organs? Tak to jo!“ Kvůli tomu tady přesně jsem, akorát to neumím ani vyslovit… moje klasika. Jinak ty bytosti vypadaly normálně, bez batiky a šílenství v očích. Večer byl uvítací ceremoniál. Mistr Mantak Chia, ke kterému jsem dorazila, abych ho stihla živého, vypadá, že ho levou zadní porazím v závodu kdo dřív umře, byl okouzlující.. jako hlavně teda byl normální!
Mám předsudky, já vím… ale pracuju s tím… vlastně takhle … je to v pořadníku… And the hightlight of the day… představme se vzájemně! Tuhle pasáž miluju, vyloženě si v tom libuju už od střední. Proběhlo to ale v klidu. Myslím, že ve skupině 45 lidí usnete zhruba po 8 monolozích, zvlášť když je většina v japonském jazyce. Probudilo mě snad jen: „Jsem Alessandro, se dvěma S, ne ten s X“.“Jsem Lucie, Česká republika, fyzioterapie, jóga, trochu akupunktura, chtěla jsem především vidět HO a potřebovala jsem aby se mi vešel kurz přesně mezi rozlučkovou party kamarádky a její svatbu, tak jsem tady. Jo a taky je to nejmíň ezo kurz z těch, které pořádáte. Bála jsem se šílenců v batice s blesky v očích. Tak jsem na to Či Nei cosi dost zvědavá“. No dobře, byla jsem mnohem mírnější, ale takhle bych se myslím docela zviditelnila, což taky miluju. A velké překvapení! Ani nevím jak mám za kamarádku Němku a Francouzku – trochu .. vlastně úplně.. chichi .. – dêja vu z Indie.
Ale tentokrát se kamarádím i s Novozelanďankou, Australanem, Francouzskou č. 2 a ItaloEgypťankou. Asi díky tomu, že už první den začínám rozpoznávat cosi jako anglická slovíčka vycházející z úst protinožců. V Indii se mi to zadařilo po 3 týdnech. Díky pane Kupko… my dear teacher of English! Vím, není to se mnou snadné, ale vidím pokroky. Už se mi nestává jako jedné Francouzce, že se zoufale snaží najít dick na svém těle a nedaří se jí to. Australanka se snaží přijít na kloub tomu, co že to Francouzska hledá, ale v záchvatech smíchu nakonec nikdo neví a v Thajsku už vůbec nikdo nic radši ani nechce vědět.
Ráno cvičíme Qi gong a učitel ze Švýcarska vyzývá ke stažení Pyrenea. Usmívám se, Pyreneje miluju, ale tuším, že o ně tu nejde.. stahuju pánevní dno neboli Perineum, soustředím se na „lambr“ a jsem spokojená, že jsem prý spolu s ostatními „winner of the day“! Cítím se tak. Hodně tu krkáme, protože „gaz“ to je to nejhorší! Respektovaná osoba, guru, v posluchárně si do mikrofonu krkne jako zvíře a poznamená “ It was a good one, haha.“ Pak mějte respekt. Masáž bránice tu zvládaj dokonale.
A teď vážně. Hodně mi to dalo. Chi Nei Tsang je skvělá masážní technika, která udělá zázraky, ale je náročná. Nic není striktní, jde o cit v rukou, intuici, kam sáhnout, jak hluboko, jak silně. Orgány břicha a hrudního koše ukrývají emoce, které když uvolníte, tak vám nedají v noci spát.. spolu s horkem a hlučnými potvorami. Musí se pomalu a s citem. Zvlášť když jediný, kdo vám může pomoct s problémy se spánkem vypadá jako Mrakomor z pohádky Princ a Večernice:))..
Mantak Chia je Mistr, pro mě určitě, Mistr svého řemesla. Dřív jsem si na kurzech říkala „bože co to říkaj, vždyť tohle není pravda nebo minimálně né vždycky“. Tohle mi dává smysl, naprostý. Poprvé vím, že tohle budu ochotna dělat i na svých příbuzných. Na nich se vyřádím:). Poprvé vím, že chci být instruktorka. No dobře, promluvíme si o tom za měsíc. Evidentně bych měla ještě promasírovat oblast ledvin a usmát se na své srdce, abych trochu vychladla:).
Každopádně a to hlavně 🙂 thajské dobrodružství, které nebylo v plánu mi dalo hooodně. Myslím, že tam nahoře se někdo velmi snaží o to, abych se naučila přijímat, to co je teď a tady… co přichází, aniž bych o to žádala. Abych si uvědomila, že i přesto, že můj život není takový, jaký jsem si vysnila, tak je sakra dobrý… A já jsem za něj sakra vděčná. A teď už musím jít užívat si poslední tři dny v Thajsku.. poslední tohoto výletu, samozřejmě ;). Protože, Mantaku, za rok jsem tu zase!
