“Tak prima. Jak ses v tom dětství cítila?”
Tak nějak začalo moje první setkání s Kateřinou. Přišla jsem k ní, protože mě pořád ještě občas potrápily úzkosti, i když už jsem svýmu psychoanalytikovi vymluvila díru do hlavy.
Při prvním sezení jsem Kateřině odvyprávěla své bezproblémové dětství. Jak jsme s našima jezdili na prima dovolené. I když jsme neměli moc peněz, měli jsme všechno důležité. Máma se starala o teplé a vyvážené jídlo, oblečení, vzdělání i spirituální zázemí. Táta zase zajišťoval, aby byla sranda, naučil nás všechny sporty a spoustu praktických věcí do života.
Brácha se o mě staral ve školce, kam jsem nechtěla chodit, protože jsem se tam necítila dobře a na fotkách se tvářil, že jsem jeho milovaná ségra. Čertíci z očí mu ale koukali už tehdy.
“Tak proč ty úzkosti?”
„Jak ses cítila doma?“
„No… někdy to bylo náročný. Brácha byl trochu naštvaný, že jsem se narodila. Museli prý kvůli mně dát pryč rybičky. A že ty rybičky zrovna vyžadují hodně času. Často si ze mě dělal legraci a vymýšlel různé srandy. Brusle na šňůře. Dynamo. Zámek od kola kolem pasu… no bavil se dobře. Měl naštěstí všechno dobře vypočítaný. Matfyzák už v dětství, tutovej. Má sociální lalok trochu utlačený číslama.
„Takže to byla sranda?“
„No… já nevím. Kteří sourozenci se neperou? Já ho taky provokovala. Oba jsme v tom většinou byli namočení. Někdy jsem měla strach. Naši zrovna třeba nebyli doma, byli na zahradě. Ale jak říkám… v pohodě. Kdo to nezažil?“
„Vztekala ses?“
„To asi moc ne. Byla jsem spíš urážlivá.“
„A jak se u vás doma nakládalo se vztekem?“
„Máma mlčela, když byla naštvaná. Bylo obdivuhodný, jak dlouho to vydržela. Táta se pak víc snažil, takže asi funkční strategie, ne?”
„A táta?“
„Ten byl hodně pryč. Budoval autodílnu, stavěl karavan. Když už se rozčílil, stálo to za to. Ale to bylo snad jen dvakrát. A mě nikdy neuhodil. Byla jsem jeho holčička.“
„A co smutek? Jak se u vás projevoval?“
„Jestli někdo plakal? Táta ne. Máma… přemýšlím, jestli jsem ji někdy viděla plakat. Možná ano. Mlhavě si to vybavuju. Ale opravdu výjimečně.“
„A co ty? Jak to vypadalo, když jsi plakala?“
„Asi jako všude. Podívej, támhle je hezká kytička. Taková hezká holčička přece nebude plakat.“
Normálka.
„Takže ses vlastně moc nepotkávala s těmi nepříjemnými emocemi.“
„Já nevím. Doma jsme je samozřejmě měli. Jen naše rodiče nikdo nenaučil, co s nimi. Jejich rodiče prošli válkou. Tohle asi tehdy nebylo na pořadu dne.“
„Úzkost často souvisí s emocemi, které jsme si nemohli dovolit prožít. S těmi nepříjemnými. Z neprožité radosti se úzkosti většinou nerodí.“
„Dobře… ale proč až ve dvaceti osmi? To nedává smysl.“
„Tělo je geniální. Má spoustu kompenzačních a ochranných strategií. Jenže někdy se vyčerpají. Někdy se natolik vzdálíme sami sobě, že už to nejde udržet a celý systém se začne hroutit.“
“Takže to, že jsem chtěla dítě a svatbu a nedostala je, byla jen poslední tečka?”
“Možná.”
“Strašně jsem řešila, jestli od něj odejít. Bylo to pro mě příšerně těžké rozhodnutí.”
“Ještě mě napadá, že před vznikem úzkostí jsem chodila na imaginace, při jedné z nich jsem znovu prožila vlastní porod. Cvičila jsem čchi-kung, víc jsem se napojovala na tělo a poprvé se opravdu potkala se svým vztekem. To může souviset?“
„Tělo si toho pamatuje víc, než si myslíme. A někdy se od něj odpojíme právě proto, aby nás ochránilo před bolestí.“
„Takže to byl vlastně krok správným směrem? Znovu jsem navázala kontakt se svým tělem.“
„Ano.“
“Možná jste jen potřebovala větší podporu.“
„Někoho, kdo by řekl, že se neděje nic hrozného. Že to, co se probouzí, není nepřítel.”
„Takže nemám úzkosti z prokletí nebo z minulých životů? Prostě dětství? Normální dětství? Tak to prrr. To mi neříkejte. Naši mě měli rádi. Nikdo mě nemlátil. Měli jsme co jíst. Jezdili jsme na dovolenou. To přece nemůže být ono.“
„Jsou problémy, které se podle některých teorií přenášejí transgeneračně. Ale tady máme dost materiálu ke zpracování už z tohohle života. A to, že za úzkostmi nestojí jen dětství, nemusím asi ani říkat.”
Na chvíli se odmlčela.
„Pojďme se podívat na něco jiného.“
„Na co?“
„Na pocit bezpečí. Znáte ho?“
“Noo.. já nevím. Bezpečí asi jo. Možná mi spíš chyběl takový ten pocit porozumění.”
“A někdy později jste takový pocit zažila?”
Pláč. Nezadržitelný pláč. “Jo no. S tím klukem, jak jsem chtěla svatbu a děti.”
“A on to nechtěl.”
“Nechtěl.”
Až tehdy mi došlo, že mě nebolela jen ztráta partnera. Bolela mě ztráta pocitu nalezeného domova.
Text vznikl volně na podkladě terapií nejen u Kateřiny.
Chtěla jsem ukázat, že i člověk, který má pocit, že měl úplně normální dětství, může v dospělosti zjistit, že si z něj nese něco, co tehdy neuměl prožít nebo zpracovat. Někdy ani velká láska nestačí k tomu, aby dítě dostalo všechno, co zrovna potřebovalo.