Někteří lidé se dotknou našeho srdce, aniž by o tom kdy věděli. A když odejdou, bolí to.

Dneska mi začíná docházet, proč se mě tolik dotkla smrt Glena Hansarda.

Byla jsem tím až překvapená, jak hluboce. Poslední roky jsem ho ani neposlouchala a viděla jsem ho naposledy asi před sedmi lety na koncertě, kde vystupoval s Markétou Irglovou.

Tak proč je mi to tolik líto a proč mám někdy jen chuť sedět a poslouchat jeho hudbu?

Hudba většinou spojuje. V kontrastu s dnešními sociálními sítěmi, kde velká část obsahu vytváří názorovou polarizaci, je hudba vlastně takový balzám. Maximálně se vám nelíbí a pustíte si jinou, ale nenaštve vás.

Glen Hansard byl navíc od pohledu sympaťák. Troufnu si říct, že pro většinu lidí. Bylo vidět, že to, co dělá, vychází přímo z něj. Těžko by se v tom hledal nějaký kalkul nebo touha vytřískat maximum a obalamutit lidi jen kvůli vlastnímu zisku.

To je v dnešní době tak cenné, že jsem fakt smutná, že už tu s námi není.

Možná právě jeho smrt mi připomněla, jak moc mi takoví lidé ve veřejném prostoru chybí. A že je chci ve svém životě víc vyhledávat. Nedávat ve svém životě tolik prostoru lidem, kteří vidí jen vlastní zisk. A naopak si víc chránit ty, kteří spojují. Ne za každou cenu, ale tak nějak přirozeně. Tím, jací jsou.

Možná právě pro tohle všechno přikládám báseň Maire Saaritsa, kterou napsala pro svého muže, Glena Hansarda:

Přicházej ke mně s krásou.

Bytostně ji potřebuji

k životu.

A nemluvím o drahocenných darech,

o naleštěných, poslušných,

pečlivě vyskládaných

souvětích něžných slov.

Nahrň mi k nohám všechen třeskot,

co v tobě zanechal dnešní den,

a pak mi s odvahou pohleď do očí.

Posouvej hranici dvou oddělených myslí,

až se natáhne tak,

že (z)budou jen dvě těla v jednom objetí,

chvíle porozumění nebo přijetí,

nebo prosté důvěry,

nebo pocit, že se na okamžik

roztančila věčnost

– právě tím je pro mě krása,

kterou bytostně potřebuji

k životu.

Český překlad: Kateřina Grofová

Glen Hansard se dotkl mého srdce, aniž by o tom věděl. A když odešel, bolí to.