Proč HSSP fungovalo víc, než jsem si myslela

Navazuji na svůj článek z roku 2017, ve kterém jsem přemýšlela, kdo vlastně profesně jsem a čím léčím. Jestli to není nadneseně “jen láskou“. Od té doby se naštěstí pár věcí změnilo.

Za prvé: vrátila jsem se zpět ke svým kořenům, k “čisté” fyzioterapii. Ne že bych nepracovala s jinými technikami, ale moje terapie jsou nyní z velké části čistá fyzioterapie. Vzala jsem to do tohohle bodu trochu oklikou a posbírala na té cestě pár zkušeností. A taky konečně pochopila, že ta „čistá“ fyzioterapie má mnoho vrstev účinku. A vlastně obsahuje mnoho z toho, co jsem hledala v jiných naukách.

Za druhé: už je mi to trochu víc jedno, čím léčím. A upřímně většinu svých pacientů mám fakt moc ráda.

No a teď chci vysvětlit svůj návrat k fyzioterapii.

Mysteriózní studium na lékařské fakultě

Vystudovala jsem fyzioterapii na 2.lékařské fakultě. 2.LF a aktivace hlubokého stabilizačního systému (HSSP) patřila neodmyslitelně k sobě. Jedná se zjednodušeně o způsob práce s dechem tak, aby došlo k zapojení hlubokého svalstva v těle.

V době, kdy jsem tam studovala, to byly trochu mysteriózní praktiky, ale to bylo tak trochu všechno, co jsme se tam učili z fyzioterapie. Fyzioterapie v klinických oborech, tím myslím třeba u pacientů na ortopedii mysteriózní nebyla. Leda, že by “srkčit trčit” byla kouzelnická formulka na podporu hojení. Jinak měla většina metodik nádech nedosažitelného a neuchopitelného. Na jednu stranu tomu rozumím. Kolář a Bitnar jsou kouzelníci.

S kamarádkou jsme si někdy představovaly, že profesor Kolář přijde do ordinace, podívá se na pacienta a pronese: „Tak jaká esence to dnes bude, pane Vomáčko?“ Pak ho nechá položit na lehátko a prostě ho namasíruje.

Asi to byla snaha trochu zlidštit to záhadné, co okolo některých našich vyučujících panovalo. Nikdo jsme netušili, co za dveřma ordinací probíhá, ale rozhodně bylo cílem dělat něco podobného ve své praxi.

Všichni aktivujeme všechny

Aktivace HSSP se zdála jako dobrá technika pro tenhle účel. Kolář to dělal. My jsme se to snažili dělat taky. Aktivně jsme aktivovali pasivní pacienty. Jen s vlastním tělem prodýchaných vyučovacích hodin jsme tenkrát zas až tolik neměli. Nebo to bylo tím, že jsem tak často absentovala:))?

Věřím, že studium se změnilo, posunulo k vlastnímu zkoumání. Doufám v to. Já si na to musela počkat, až když jsem začala cvičit jógu a testovat vše na vlastním těle a nestačila se divit, co všechno to se mnou dělá.

Ale zpět k začátkům. V prvních letech po studiích jsem aktivaci HSSP používala u skoro každého pacienta. Někteří byli spokojení – leželi jen na zádech a dýchali – a někteří nechápali proč. Vysvětlila jsem jim, že pro stabilitu trupu potřebují zapojit hluboké svaly. Aktivace HSSP byla odpovědí na každou druhou otázku.

Fascinovalo mě, kolika lidem to pomáhalo. Až po letech se mi konečně ukazuje proč.

Dech je kouzelník

Současné výzkumy naznačují, že brániční dýchání podporuje aktivitu ventrální větve nervus vagus. To je část parasympatického nervového systému, kterou polyvagální teorie spojuje s pocitem bezpečí, sociálním zapojením a regenerací. Neříkám, že není důležitý jiný efekt této metody, ale už mě tolik nepřekvapuje, jak účinné to bylo u širokého spektra obtíží.

K aktivaci HSSP se u pacientů dostávám i nyní, ale z úplně jiného místa. Daleko vědomějšího.

Stabilita na druhou

Možná jsme tehdy aktivovali hlavně hluboký stabilizační systém. Dnes si ale myslím, že jsme u mnoha lidí zároveň aktivovali i něco mnohem hlubšího – pocit bezpečí.

V pocitu bezpečí totiž začíná velká část uzdravování.